Respekt, 2003, č. 35, 25. srpen, s. 23 Muž, který Kafku doučoval česky Vychází autobiografie F. X. Bašíka o časech před sto lety Když se počátkem čtyřicátých let rozhodl bývalý obchodní zástupce a účetní František Xaver Bašík (1878–1963) sepsat své životní zkušenosti v autobiografii, snil možná o jejím knižním vydání. Sotva však předpokládal, že první části devítidílného souboru vyjdou až v dalším tisíciletí a že se stanou malou senzací. Nejspíš by k tomu opravdu nedošlo, nebýt jedné okrajové postavy, kterou zachytil jen letmo a s mazáckým nadhledem. O pět let mladší synek prvního zaměstnavatele mu stál za zmínku snad jen kvůli několika zlatkám, které dostával za jeho doučování češtině a také za to, že osamělému chlapci dělal při procházkách a někdy i na letním bytě kamaráda. Teprve v roce 1994 zjistili Bašíkovi příbuzní, kteří rozměrný rukopis uchovávali, že jejich předek takto poznal Franze Kafku. Svým vlastním hrdinou Autor se zřejmě do smrti nedozvěděl, jakou pozoruhodnou literární dráhu připravil osud jeho svěřenci. O rodině Hermanna Kafky, k němuž nastoupil roku 1892 do učení, píše jako o docela běžné staropražské domácnosti, přičemž nezastírá poněkud nedůvěřivý odstup českého křesťana z nižších vrstev k zámožnějším Židům, kteří češtinu sice ovládali, ale hovořili převážně německy. Zatímco v kulturním povědomí celého světa vyrostl obraz adresáta slavného Dopisu otci do mýtických rozměrů, v Bašíkově líčení si Hermann Kafka ponechal lidské měřítko, které jej kupodivu nikterak neumenšuje. Poznáváme zdatného obchodníka, který svůj závod řídí jako zkušený kapitán, přičemž dokáže ocenit práci i nadání posledního plavčíka. Matka Julie působí laskavě, byť poněkud zdrženlivě, a nezapomenutelnou figurkou je její bělovlasý tatínek Löwy, přísně dbající, aby učni nelenošili, ale ve volných chvílích třídili, navazovali a smotávali použité provázky. Bašík neví o kafkovských traumatech, a proto ani nepátrá po jejich zdrojích. Vypráví jiný příběh, který se jen přechodně a nepříliš podstatně dotkne kafkovské tematiky. O to autentičtěji v něm však vyvstává její dobový kontext. Svazek, pro nějž nakladatel zvolil titul Vyučil jsem se u Kafků, obsahuje úvodní dva díly Bašíkovy autobiografie, názvu však plně odpovídá pouze první z nich. Druhý začíná rokem 1895, kdy hrdina vyprávění Bartík (autor užívá er-formu a své jméno maličko pozměnil) předčasně požádal Hermanna Kafku o výuční list, aby mohl přijmout lukrativnější místo kontoáristy v mladoboleslavské továrně na svíčky a mýdlo. Teprve tam jeho životní dobrodružství opravdu začíná, to předtím jako by byla pouze předehra, zastíněný předstupeň na cestě „malého českého člověka“ k úspěchu, sebevědomí, ba dokonce i k politické uvědomělosti. Malost lze pokládat za jeden z výchozích motivů příběhu. Ač měl hrdina bystrou hlavu, nemohl vinou malých poměrů pokračovat ve studiu, protože by jej rodiče neuživili, a kvůli malému vzrůstu se nehodil ani na těžší řemeslo. V obchodě však svůj nedostatek dokázal proměnit v přednost. Dětský vzhled mu získával důvěru zákazníků i sympatie kolegů a v zaměstnavatelích dokonce probouzel ochranářské sklony. Také v líčení pozdějšího angažmá prodlévá autor rád u kontrastu mezi zdánlivě nevyspělým vzezřením a pracovní i společenskou obratností svého literárního alter ega. Jeho rekapitulace drobných triumfů v Mladé Boleslavi a později i v dalších oblastech mocnářství, kam Bartík zajížděl jako cesťák, by mohla u fyzicky lépe vybaveného vypravěče působit nesnesitelně samolibě, zde však získává celkem sympatický ráz archetypálního příběhu o Davidovi, který si dovedl poradit s kdejakým Goliášem. Ani na vojnu Bartík nemusel, když mu rakouská odvodní komise v jednadvaceti naměřila rovný metr padesát. Čtenář si maně vzpomene na nedorostlé hrdiny Grassova Plechového bubínku nebo Hrabalovy knihy Obsluhoval jsem anglického krále. V obou případech jde o expresivní konstrukce se symbolickým významem, zatímco Bašíkův Bartík je pevně zakotven v konkrétní realitě. Má pro ni navíc mimořádný smysl a naučil se s ní šikovně zacházet. Své ambice umí pružně sladit s praktickými možnostmi i s mravními zásadami, ale s morálkou přitom nikterak neexperimentuje a pochybnostmi se nemoří. Jde svou cestou, která nemůže být špatná: nastoupil ji malý, chudý a nevzdělaný, bystře však pochytil, jak to ve světě chodí, a naučil se dostát požadavkům: vzbuzovat dobrý dojem, pro každého najít správné slovo, dodržovat míru, ale také si užívat potěšení, viržínkem počínaje a prodejnou láskou v pokojíku za výčepem konče. Rád se parádí, před známými se občas blýskne rozmařilostí a s dívkami v nižším postavení často zachází jen jako s instrumenty k ukojení potřeb (tak to ovšem chodí a víc od něj ani nečekají). Je hrdý na svou životaschopnost, v nadosobní sféře pak na správné přesvědčení, jímž je zpočátku české národovectví, později socialistický světový názor. V podání sofistikovanějšího spisovatele by se Bartík mohl stát postavou dosti strašlivou, u Bašíka však zůstává příkladným hrdinou svého vlastního příběhu. Rukopis reality Podivuhodná působivost kafkovské legendy se projevuje mimo jiné i tím, že z ní přísvit zvláštní naléhavosti dopadá i na jinak zanedbatelné reálie, které se ocitnou v jejím gravitačním poli. Detailní podrobnosti v po-známkovém aparátu k deníkům či korespondenci Franze Kafky se tak mohou proměnit v mnohoznačné básnické obrazy. Pro mladého Bašíka byl nepochybně mnohem zajímavější osobností sebejistý Hermann Kafka, tvůrce malého světa, v němž přísně, ale spravedlivě sehrával roli svrchované autority, než jeho plachý syn. Bez něj by ovšem vyprávění vyznělo jako starosvětské črty Ignáta Herrmanna, zatímco přítomnost malého Franze, byť jen epizodická, posouvá text i bez autorova přičinění kamsi dál. Výmluvná je epizoda, v níž spolu oba chlapci na procházce městskými sady rozebírají, co je na světě nejkrásnější. „Není v životě lidském nic krásnějšího nad spokojený život manželský,“ poučí šestnáctiletý Frantík dvanáctiletého Franze větou, kterou si zapamatoval z jakési knížky o pohlavním životě. Trochu se vytahuje, trochu žertuje, když ale jeho společník začne znepokojeně propátrávat dosah překvapivého sdělení, cítíme se na samém prahu mrazivě trapné grotesky, jaká později prostupovala jeho prózy. Kafkovská badatelka Alena Wagnerová v předmluvě i autorův pravnuk Jiří J. K. Nebeský v doslovu uvádějí, že objev Bašíkových rukopisů zpočátku provázelo podezření, zda se nejedná o mystifikaci. Některé historky by asi opravdu zdařile vyzněly v představení cimrmanovského typu, kontrast obou světů tu vskutku působí až třeskutě, zdá se však, že autentičnost autobiografie je nepochybná. A tak nezbývá než ocenit, jak dokonalé symboly a gagy vytváří sama skutečnost. František Xaver Bašík: Vyučil jsem se u Kafků (Praha a Mladá Boleslav na konci devatenáctého století očima mladého muže). Vydal Prostor, Praha 2003, 352 stran, 349 Kč. Autor: Viktor Šlajchrt Reflex, 2003, 28. srpna, s. 1 Vážení čtenáři Letošní léto přeje sexu. Počasí je nejlepší afrodisiakum. Jiné myšlenky vás přepadají, když se třesete v kožichu při minus dvaceti, a úplně jiné, když se vám pod nahou kůži medově vpíjí zralé slunce. A erotika je také plodem zahálky.Umění milovat se odjakživa víc dařilo na šlechtických sídlech než pod krovy statků, kde věčně bučel hladový dobytek. Ještěže zasáhla vyšší moc. Žijeme dnes éru nezávazné erotické recyklace a slovo sexy začíná mít mnohem víc společného s marketingem než s mezilidskými vztahy.Svůdnost jako by patřila spíš do šatníku než do postele. Bylo načase s tím něco udělat. Asi to nebyl jen můj pocit. Všichni, kdo chodíte do kina, mi dáte za pravdu, že to napadlo i Vladimíra Morávka. Natočil se svými přáteli film Nuda v Brně a nasadil tropickému podletí korunu krásně erotickou. Dostaví-li se vám po jeho zhlédnutí lehce neostré vnímání, dojetí a somnambulní stavy,budou to příznaky,jež důvěrně znám. Záleží na věku, zda to znamená první lásku, nebo zásah uměním. V mém případě je situace, myslím, celkem jasná. Vyučil jsem se u Kafků, tak nazval své vzpomínky František Xaver Bašík. Napsal je dávno a je to taková pecka, že si dlouho všichni mysleli, že jde o podvrh, takže vyšly až teď. V roce 1892 skutečně nastoupil jako učeň do obchodu Hermanna Kafky v Celetné ulici a časem dával mladému pánu Franzovi hodiny češtiny. Poté, co mu vysvětlil, že děti se rodí, když se maminka a tatínek společně hodně modlí, jejich lekce skončily.Čtu paměti neznámého obyčejného člověka a jsem nadšen. Že si ale dokážu vychutnat konec prázdnin! A co vy? Autor: Petr Bílek Dějiny a současnost 26, 2004, č. 1, s. 63 František Xaver Bašík: Vyučil jsem se u Kafků Praha a Mladá Boleslav na konci devatenáctého století očima mladého muže Prostor, Praha 2003, 352 s., 349 Kč Jiří J. K. Nebeský, pravnuk F. X. Bašíka, připravil jako druhý svazek edice Česká paměť vskutku unikátní obraz života pražské a maladoboleslavské společnosti na konci 19. a počátku 20. století, viděný a osobitě sdělený vnímavým chlapcem a mladíkem, pocházejícím z nezámožné rodiny. Skrovné poměry nedovolily mladému Františkovi po absolvování měšťanské školy další studia, a proto nastoupil roku 1892 do učení k Hermannu Kafkovi, majiteli obchodu s krátkým zbožím v Celetné ulici a otci Franze Kafky. Bašíkovy paměti tak dovolují nahlédnout do života rodiny mladého Franze, jehož František denně doučoval češtinu. Pro mladého "krámského" to nebyla jen příležitost, jak si ulehčit od těžké a zdlouhavé práce, nýbrž i možnost, jak si slušně přivydělat. Měsíční odměna za doučování činila 3 zl., tedy sumu jeho učňovského platu. Pod[r]obné údaje z Bašíkových pamětí zásadně poopravují dosavadní vědomosti o osudech Kafkovy rodiny, kupř. autor nastupuje v roce 1892 do učení v Celetné ulici č. 3, kde se nacházel jak Kafkův obchod, tak i byt v patře, což posouvá přestěhování rodiny z domu U Minuty na Staroměstské náměstí o plné čtyři roky zpět. Také charakteristika Franzova otce, zobrazeného jako přísného, ale spravedlivého muže, nesouzní s jeho odpudivým obrazem v Kafkově díle. U Kafků mladý Bašík pobyl až do roku 1895, kdy dosáhl vyučení. Plné tři roky se pohyboval v prostředí obyčejných Pražanů, jejichž život ve svých vzpomínkách poutavě zachytil. Čtenáři se tak dostává do rukou neotřelý obraz běžného života učňů, prodavačů, podomků, účetních, příručích, řemeslníků, stánkařů atd., ale i bezejmenných zákazníků, jež mladík poznával při občasném upomínání dlužníků. Stranou zájmu Bašíkovi nezůstaly ani nejrůznější společenské akce, které v Praze zažil. jejich zobrazení je přirozeně limitováno prožíváním malého chlapce, jehož zajímaly zejména atrakce skýtající zábavu a dobrodružství, o to je však jeho svědectví cennější. Jubilejní výstava 1891 se připomněla stárnoucímu Bašíkovi zvlášť svými světskými radovánkami: "Co tu bylo všude lákadel pro takové kluky, od rozličných zábavních podniků, kolotočů, houpaček, skluzavek až po divadélka, a co těch stánků i velkých pavilonů, kde se prodávaly všecky možné dobroty světa, až se sliny sbíhaly!" (s. 45) Bašíkovy paměti zachycují i česko-německé národnostní rozpory, jež byly - jak si stárnoucí autor uvědomil - na denním pořádku nejen v Kafkově obchodě. Bašík dokonce hovoří o německé nenávisti k Čechům, kterou na několika místech dokládá, jako v říkadle o německých hrdinech a českých sviních, které slýchal od německého spoluučně: "Rot, schwarz, gelb / trägt der deutsche Held, / rot, weiss, blau / die böhmische Sau." (s. 36) Mladý Bašík se nakonec stal u Kafků účetním a toto povolání vykonával i v továrně na svíčky Františka Sezemského v maldé Boleslavi, kam odešel roku 1895. O jeho osudech a životě obyčejných Boleslavanů vypráví druhý díl pamětí, nazvaný U Sezemských v Boleslavi (s. 127-343). I tyto vzpomínky přinášejí nesčetné doklady o běžném životě nižších společenských vrstev, zvláště pak o sociální situaci továrních dělníků, ale i o životě studentů, s nimiž sdílel podnájem a první větší zkušenosti s konzumací alkoholu či poznáváním paní a dívek. Vlastnímu sexuálnímu dozrávání, uvolněně zachycenému, věnoval Bašík samostatnou kapitolu a o sexuálních potřebách se beze studu zmiňuje hned na několika místech, otevřeně píše i o "tajném ukojení". V Boleslavi se mladému účetnímu (přesněji kontoáristovi) žilo příjemně, "daleko lépe než mezi těmi zněmčilými židy v Praze" (s. 139), pochvaloval si ryze české maloměstské prostředí, ale především značné zvýšení životního standardu, po kterém tolik toužil. Po prvním roce "studentského života" nastalo Bašíkovi vcelku klidné období, neboť přestal bydlet se studenty, a tak skončily i jeho noční hospodské reje. nyní se vydával "na procházku ven z města, do některé z blízkých vesnic, kde potom večeřel chleba s máslem či buřty a zapil jednou neb dvěma sklenicemi dobrého piva. Chodíval tak na všechny strany, každého dne jinam, a bylo mu dobře, po celý čas nezatoužil po večerním sezení v začouzené hospodě ve městě" (s. 196) Čtenáře tak seznamuje s boleslavským okolím na přelomu století, s Debří, Hrdlořezy, Čistou, Bukovnem, ale i vzdálenějšími Benátkami. Především ale s venkovskými hostinci a jejich hosty. Totožná témata zůstávají v centru autorova zájmu i pro období, kdy se jako obchodní zástupce boleslavské firmy dostává do vzdálenějších míst - České Lípy, Prahy, Plzně nebo Vídně. V srpnu 1902 František Bašík nastoupil na místo obchodního zástupce pro Prahu, čímž vydaná část původně devítidílných pamětí, psaných ve čtyřicátých letech, končí. Originální příspěvek české memoárové literatuře tak zůstává prozatím nedořečen. autor: Roman FERSTL