Padesát let © František Xaver Bašík | úryvek z edice Vyučil jsem se u Kafků ÚRYVEK 4: POTÍŽE SEZEMSKÉHO TOVÁRNY Na podzim a v zimě bylo zase dost práce, ale přece ne v tom rozsahu, jak toho vyžadoval závod tak rozšířený za posledních let a zařízený na výrobu mnohonásobně větší. Úroky ze zápůjček použitých k stavbám a splátky na dodané strojní zařízení zatěžovaly podnik tak, že jen velmi těžko mohly být dodržovány, přesto, že znamenitý obnos vyplacený po požáru pojišťovnou byl celý použit k tomuto účelu. Svízelný stav potrval i v příštím roce 1900. Bartík byl několikrát vyslán za obchodem do Prahy, jen na dva tři dny pokaždé a byl rád, že tak vyvázne na krátko z všední práce v kanceláři. Při jedné z těchto návštěv vzpomněl si, že u Kafků mívali na skladě též pečetní vosk, ač se tento druh zboží v jiných galanterních obchodech snad nevedl a možná, pomyslel, už ani tam jej nepovedou, nicméně se rozhodl podívat se na místo svého prvního kroku do života. Pan Kafka ho už nepoznal, zvlášť když na něj Bartík z rozmaru spustil po německu a po vysvětlení vlídně ho přijal a podivoval se jaké má dobré postavení a jak se naučil německy. Nakonec zakoupil, prý aby mu udělal radost, sto balíčků „pečírvosku“, jak se říkalo, a srdečně se s ním rozloučil. Bylo to naposled, kdy se viděli, Bartík neměl pak už nikdy příležitost ani příčinu, aby tam zašel. Při jiné cestě do Prahy zajel do Hlubočep. Dověděl se v Boleslavi, že jeho bývalá přítelkyně Olga je tam na poště úřednicí a napadlo mu podívat se k ní. Neviděli se od jejího odchodu z Boleslavi, bylo tomu již kolik let i byla návštěvou překvapena, když u jejího okénka žádal o několik poštovních známek. Poznali se hned, ale neměli si valně co říci a tak i s ní se viděl naposled. Byli si už příliš odcizeni. V továrně byl stále patrnější vliv špatných obchodů. Dělalo se více do zásoby než na objednávky a v létě dosáhla krise vrcholu. V kanceláři práce ubývalo, když se vyřizovalo jen nepatrné množství docházejících zakázek, továrník byl nevrlý a pobyt v dusných místnostech pisárny stal se za těchto okolností velmi nepříjemným. Na cestování nedalo se počítat a Bartík přemýšlel co počít, aby se dostal k nějaké činnosti, jež by mu pomohla zabít nudu a otravu bezútěšných dnů. Shledal, že bude zapotřebí pořídit nové dopisní papíry a tiskopisy a protože doposud nikdy neměli na svých vyobrazení továrny a viděl, že papíry s takovými obrázky přicházejí do mody a jinými firmami jsou již používány, navrhl továrníkovi, aby také něco podobného zavedli a nabídl se, že výkresy továrních budov pro tiskárnu provede sám. Továrníka věc zajímala, návrh schválil a ponechal Bartíkovi volnou ruku, aby vykonal vše jak za dobré uzná. Ten se s radostí a chutě chopil díla. Zakoupeno nové kreslící prkno, příložník, trojúhelníky, kreslicí papír, tužky a vše čeho zapotřebí a začal. Vypravil se na plochou střechu budovy první továrny odkud měl pohodlný rozhled na protistojící budovy továrny druhé a pilně měřil, počítal a zakresloval obrysy těchto budov. Měl při tom hodně potíží s perspektivou, kresle s této výše a dalo mu práci než uvedl nákres do stavu přiměřeného a skutečnosti odpovídajícího. Po dvou nebo tří dnech - nepospíchal totiž nikterak, šetře si příjemné zaměstnání, opustil své vysoké postavení na střeše a ubytoval se v pracovně továrníkově v přízemí, odkud vedla okna přímo proti kresleným budovám a zde pak dokresloval detaily, římsy, okna, dveře, stavební detaily a ostatní podrobnosti. Nechali ho zde samotného pracovat podle chuti, továrník se přišel podívat na chvíli a také dcera Mařenka, jednou dvakrát za den, jinak ho nikdo nevyrušoval a ani do kanceláře ho nevolali, nepotřebovali ho tam za mrtvé sezony. Idyla ale zkončila náhle. Jednoho večera rozlehl se opět poplašný zvuk hasičské trubky, nastal poplach a rozruch: hořela třetí, nedávno nově postavená továrna. Požár vypukl v hlavní budově a panujícím větrem přenesen oheň i na jiné dvě zadní stavby, kryté dehtovou lepenkou. Oheň nabyl velikého rozsahu a způsobil velmi značnou škodu na staveních, strojích a zásobách. Příčina vzniku ohně nemohla být zjištěna. Opět se dostavila komise pojišťovny a začaly zase práce se soupisem inventáře a zásob a sestavovány rozličné propočty a výkazy, při čemž měl Bartík opět největší podíl jako obyčejně. Tyto práce potrvaly několik týdnů a pak se už k dokončení výkresů nikdy nedostal, byly pořízeny později kresličem kterés německé tiskárny, která tiskopisy dodávala a potřebné obrázky dala též svými lidmi pořídit. Na soupisy a výpočty pro pojišťovnu se přirozeně pospíchalo a tak mládenci z komptoiru museli dělat přes čas. Měli za to dostat také zvláštní odměnu, ale na to se nepospíchalo. Ovšem, jako vždy a všude. Bylo parné léto, pracovalo se celý den jako obyčejně od osmi do poledne a od dvou do šesti večer, pak přestávka půl hodiny a znova do desíti. Úředníci si posílali pro jídlo k uzenáři a pro pivo vedle do hospody u Jizery a také statečně hulili k nemalému pohoršení pana disponenta Černýho, nyní už snoubence továrníkovy dcery Mařenky, jenž by byl očekával, že si u něj vyžádají svolení ke kouření, což se nestalo a také se kouřit nepřestalo, i když dal nad tím na jevo svou nelibost. Byl to dobrý člověk, ale příliš nábožensky založený a šosák. Necítil se příliš kolegou spoluzaměstnanců, zakládal si velmi na svém nadřízeném postavení a velmi rychle pochytal manýry a způsoby zaměstnavatelské. Na dotaz mládenců večer, kdy dostanou zaplaceno za práci přes čas, projevil nejprve podiv a pak velmi důstojně upozornil, že by nebylo záhodno obtěžovat pana továrníka tímto požadavkem v době, kdy byl postižen tak velikým neštěstím. Odměna za večerní práci že bude jistě vyplacena se služným, na prvního. Ono ale bylo teprve as desátého a mládenci nemohli tak dlouho čekat, zvlášť když kolem patnáctého obyčejně stejně už mívali prázdnou kapsu. Vzbudilo v nich proto prohlášení disponentovo nevoli a jakmile vytáhl paty přestali pracovat a zahájili poradu co dělat. Kdyby byl býval Bartík už tenkrát uvědomělým socialistou, byl by měl jistě nehoráznou radost. „Za extra práci extra plat!“ volal jeden. „Ano, ale hned,“ podotýkal druhý. „Nebo půjdem domů,“ odvažoval se třetí a každý z ostatních něco v tom smyslu pronesl. Pak požádali Bartíka jako nejstaršího co do let ztrávených ve službách firmy, aby něco zařídil, aby s Černým sám ještě jednou promluvil. Bartík, pokuřuje své viržinko, se zamyslil. Sám na to nečeká, má už lepší příjmy a vydržel by do toho prvního, ale cítil a chápal dobře potřeby svých kamarádů a ve svém nitru byl už dávno socialistou, aniž si toho byl vědom, proto jeho úvaha byla krátká. Napil se, usmál na mládence očekávající jeho rozhodnutí a promluvil: „Máte pravdu, ať se platí hned, když máte s tím mimořádné vydání, ano, ať se platí přesčas každý den. Promluvím s panem Sezemským.“ „Ten už šel do města před hodinou,“ zvěstoval jeden z úředníků. „Nevadí, půjdem za ním, však my ho najdem, kdo půjde se mnou?“ Z překvapených mládenců se žádnému nechtělo. Nápad zdál se jim příliš odvážný a měli strach, aby neměl nepříjemných následků, výpověď nebo zrovna vyhazov, v nejlepším případě alespoň pořádný rámus a vynadání. „Ale co, tak zlé to nebude a dostaneme-li vynadáno, co z toho, nebude to ponejprv ani naposled, jen žádný strachy. Arnolde, pojďte se mnou vy!“ Jmenovaný dodal si kuráže u vědomí, že Bartík je u „starýho“ dobře zapsán i poslechl a šli. Bartíkovi bylo hnedle třiadvacet let a měl už dost zkušeností, v továrně i na cestách prožil již všelicos co ho učinilo nebojácným. Hodiny ukazovaly půl deváté. Šli na náměstí do hotelu u Zlatého věnce, kam, jak jim bylo známo, továrník večer docházíval. Ve veliké hostinské místnosti posadili se k jednomu z nejzadnějších opuštěných stolů a Bartík objednal pro oba pivo plzeň. V popředí sálu seděla všelijaká městská honorace a také továrník v kruhu svých známých; bavil se znamenitě jak pozorovali a bylo vidět, že veliké neštěstí, jež ho potkalo, jak významně je upozornil před čtvrthodinkou pan disponent, nemělo na jeho obvyklý denní způsob života nějak přílišného vlivu a že by se ho nějak silně dotklo. Nepovšiml si jak se mu sem jeho dva zaměstnanci odvážně vetřeli s nekalým úmyslem vyrušit ho z jeho zaslouženého odpočinku a osvěžení v přátelské společnosti. Za chvíli zavolal Bartík číšníka a požádal ho, aby pana továrníka nenápadně upozornil na jejich přítomnost a že ho prosí o poskytnutí kratičké rozmluvy. Továrník se zatvářil hodně udiveně po vyslechnutí vzkazu, podíval se přísně směrem kde vyslanci seděli a po několika minutách, dokončiv přerušený hovor se sousedem, zvolna vstal a přiblížil se k jejich stolu. „Copak je? Kde se tu berete? Máte přece pracovat dole!“ Bartík vstal a několika krátkými větami mu zdvořile a bez rozpaků vysvětlil oč běží. „Jste vy ale kujóni, bando zatracená,“ spustil na mládence, ale nemohl se ani udržet smíchy jak ho tento výstup pobavil. „Tu máte za dnešek,“ vyjmul z peněženky desetizlatovou bankovku a podal ji Bartíkovi, „rozdělte se a nyní hned zas běžte zpátky, ať mi to nezdržujete.“ „Děkujeme uctivě, už jdeme“ a mládenci dopivše, spěchali odtud. Od stolu továrníkova provázel je hlučný smích, to jak spolustolovníkům vyprávěl co mu úředníci vyvedli. Vzal to jako podařený žert; nebyl to zlý člověk a toho večera byl jistě už před jejich příchodem ve znamenité náladě. „No tak vidíte,“ obrátil se Bartík s hrdostí ke kamarádu, „ti straširybkové v kanceláři si mysleli kdoví co se nestane.“