Padesát let © František Xaver Bašík | úryvek z edice Vyučil jsem se u Kafků ÚRYVEK 3: NÁVŠTĚVA U VALÁŠKŮ (ML. BOLESLAV) Večer chodíval buď sám nebo s oktavánem, málokdy s kvartánem, jenž byl přec jen ještě příliš mlád, na procházku na chodník, „na šlapák“, jak se lidově říkalo promenádě. Procházel se tu mezi mládeží. Zástupy studentů - studentek tenkrát ještě nebylo - a mladých hochů a pánů z tak zvaných „lepších rodin“ procházely se tu zvečera na chodníku starého náměstí kolem hotelů „Beránka“ a „u Věnce“. Později pak i na chodníku novoměstském. Mladí lidé z obchodů zde nebyli, trčeli tou dobou ještě za pulty v krámech a dívky a hoši z továren mezi tuto „nóbl“ společnost nechodili, vycházejíce oddechnouti si spíše za město, kam také měli blíže ze svých obydlí, položených z valné části na okrajích města. Několikrát byl také již v rozlehlých sadech „Na Štěpánce“ a těšil se, jak bude chodívat večer tam, jen co nastane jaro a vše se zazelená a rozkvete. Dnes, když se chodník začal už vyprazdňovat, jak se procházeči pozvolna vytráceli, ubírajíce se domů k večeři, zahovořil k němu Syrovátka - jenž býval často v různých hospodách i s jinými kamarády, zámožnějšími, kteří za něj platili jako Bartík, protože se s ním vždy dobře bavili - tajemně, přitlumeným hlasem: „Včera jsme byli, Bartíku, někde - no jak to mám říc’ teda, víš, co tam mají vždycky ňákou holku z Prahy - je to u Valášků, naproti vaší továrně. Byla tam moc hezká holka, pojďme se tam na ni podívat!“ O té hospodě Bartík věděl, šel již několikrát okolo ve dne na cestě do továrny; stála na jakémsi výběžku mezi dvěma ulicemi, z nichž jedna, vedoucí kolem továrny, ležela o několik metrů níže než druhá, souběžná na druhé straně, kudy se do hospody vcházelo. Bývalo mu divné, že tam neviděl nikdy nikoho vcházet ani vycházet. Student mu vysvětlil, že se tam chodí vždy jen večer a v noci, a to tajně, nikdo nechce být viděn, kdo tam jde. Bartík hořel zvědavostí. Poslední dobou, ještě u Kafků, když příručí na něj již nehleděli jako na učedníka, mluvívali před ním bez ostychu o svých flámech a dobrodružstvích a tu častěji zaslechl zmínku o jakýchsi salonech, tajemných hostincích, kde prý bývá jedna, dvě, někde i několik děvčat, holek pro zábavu hostů. Nerozuměl tomu všemu a ani když ho Robert jednou vzal sebou podívat se na holky, jak řekl, nepoučil se nijak. Vlezli totiž do nějaké špeluňky špinavé, plné kouře a zápachu a sprostých, ošumnělých chlapů více nebo méně opilých a řvoucích, mezi nimiž se pohybovaly tři nebo čtyři ženy, oblečené do ušpiněných plesových či maškarních šatů, přisedající hned zde, hned onde k nějakému z hostů, aby si s ním připily. Zpívaly, smály se, nedělaly si ničeho z dotěrností a hrubých vtipů chasníků a vojáků. Chvílemi se také tančilo při ohlušující hudbě ohromného hracího stroje. Tenkrát hleděl vyjeveně na ten podivný rej a pocítil silný odpor k celé té společnosti. Napil se jen jednou z objednané limonády a spěchal ven, následován Robertem, který se mu smál a při tom láteřil, že nemohl ani vypít svoje zaplacené pivo. Bartík se ho zeptal, jestli tohle má být jeden z těch salonů, o kterých starší příručí hovořili a Robert mu řekl, že vedle takových hospod jako tato jsou skutečně také jiné podobné podniky, lepší, elegantnější, ale také podle toho drahé, a do takových že si může dovolit jít jen kdo má hodně peněz. Víckrát Bartík do podobné putyky nikdy nešel, i když ho Robert lákal, a do takového tajemného, elegantního a drahého „salonu“ se ovšem nikdy nedostal. A nedovedl si představit, jak to tam asi vyhlíží, a co se tam děje. Slyše nyní od Syrovátky, že i zde je něco podobného, byl jat prudkou zvědavostí a rázem se rozhodl, že se půjde podívat. Jen se hned ještě vyptával, jací lidé tam chodí, protože se nechtěl ocitnouti opět v nějaké takové pokoutní ošklivé krčmě, jako tenkrát v Praze, mezi takovou sebrankou sprostých a podezřelých lidí. Student mu však dal uklidňující odpověď: „Ale kdepak, tady je to docela slušné, jen někdy v sobotu tam bývá rámus, to se tam taky sejdou všelijací lidé, hlavně cizí, ale jiné dny, jako dnes, bývá tam málo hostí, nejvýše dva nebo tři najednou. Trousí se pomalu jeden po druhém a každý se bojí, aby ho nikdo jiný neviděl a pak to ve městě nepovídal. Chodí tam často i ,lepší páni‘“ a některé jmenoval. Bartík neměl, proč by mu nevěřil. Šli se tedy navečeřet, poté zašli ke Třem lipám na pivo a tam se uradili, že dolů se půjdou podívat až v deset hodin, kdy se ulice už vyprázdnily; aby je nikdo neviděl tam jít. Vklouzli nepozorovaně do dveří, jež za sebou zase opatrně zavřeli. Na konci nedlouhé chodby, která nebyla osvětlena žádnou lampou, zpozorovali jiné dveře, jejichž horní ležatá výplň byla odstraněna a nahražena tabulí mléčného skla, takže se dalo tušit, že za nimi se nachází nějaký menší pokojík, právě osvětlený, a skutečně zaslechli také zevnitř nějaké hlasy tlumeně hovořící. Zahnuli vlevo do dalších dveří, vedoucích do hostinské jizby, opatřených takovoutéž tabulí z průsvitného skla, takže světlo tudy pronikající stačilo k matnému osvětlení chodby. Vstoupili a Bartík, rozhlédnuv se, byl upokojen: místnost byla dosti velký pokoj se čtyřmi okny, která, jak uhodl, hleděla přes dolejší ulici na střechu jedné z menších budov tkalcovny, těsně vedle továrny Sezemskýho. Šel-li tedy dolejší ulicí do továrny, muselo ho být odtud zcela dobře vidět, kdežto sem nahoru nebylo z ulice vidět nic. V prostoru mezi okny stálo po jednom obyčejném hostinském stole a taktéž po jednom u postranních zdí. U stěny proti oknům, kde se nacházely dveře do kuchyně, stálo vpravo starší piano a po levé straně železná kamna příjemně hřející. Bylo tu hezky a útulno; ubrusy na stolech čisté a vyžehlené, ne sice bílé, ale z příjemně světlé, drobně vzorkované látky. Ve dveřích z kuchyně objevil se hostinský, nevelký, dost sympaticky vyhlížející muž a ptal se, přívětivě se usmívaje, po jejich přání. Bartík, syt toho večera už piva a v jakési neuvědomělé touze zahrát si na „pána“, objednal pro každého čtvrtku vína, jež hostinský obratem přinesl nalité v úhledných skleněných džbánečkách na lesklém niklovém tácku a s broušenými skleničkami jak to vídával v Praze. To bylo velmi milé, protože ve zdejších hospodách viděl až dosud podávat víno v hrubých osmibokých sklenicích z tlustého skla, ošklivých, připomínajících pověstně čtvrtlitrové „panáky“ jak je používali v kořalnách. Hostinský se posadil k vedlejšímu stolu a začal rozprávku o počasí, že už bude brzo jaro a tak podobně. Hoši odpovídali, upíjejíce vína, jež jim dobře chutnalo, pokuřovali, a tak uběhla půlhodinka milého posezení v klidu ničím nerušeném. Měli asi polovinu vína vypitu a začali po sobě tázavě pokukovat, ale netroufali si zeptat se na to, co jim vířilo hlavou. Zkušený hostinský vypozoroval snadno, co se v jejich myslích děje i povstal a vyšel na chodbu, zavřev za sebou dveře; hned nato uslyšeli ho zaťukat na dveře pokojíku, kolem něhož se při příchodu ubírali. V okamžiku se pak vrátil a zmizel opět v kuchyni. Když takto osaměli, řekl Bartík studentovi šeptem: „To jsme asi přišli v nepravý čas, zaplatím a půjdem!“ Syrovátka pokrčil rameny a poznamenal: „Pro mne-za mne, já za to nemohu.“ Seděli ještě chvíli, pomalu dopíjeli a zmocňovala se jich mrzutá nálada. Právě když Bartík sáhl do kapsy a nahmátnuv zlatník, chtěl zavolat hostinského, otevřely se dveře a vešla mladá, as dvacetiletá hezká dívka ve světlezelených šatech. „Dobrý večer,“ řekla prostě a zamířila k dveřím do kuchyně, pohlédnuvši jen letmo směrem k mládencům. Sotva zašla do kuchyně, vyšel hostinský a přistoupiv k jejich stolu, uchopil oba džbánečky se slovy: „Tak ještě jednou, že ano?“ a rychle zas zmizel. Student se zasmál, jak Bartík se zlatníkem v ruce zůstal koukat - překvapen dříve zjevem děvčete a nyní rychlým útokem hospodského. A tu již z kuchyně přihopkovala slečna, nesouc naplněné džbánky a postavivši je na stůl, přisedla k nim tázajíc se s úsměvem: „Dovolíte?“ Syrovátka spustil hned hlučně a divadelně, po študácku ve verších: „Ó jen račte slečno krásná usednouti mezi nás, vaší přítomností milou potěší se každý z nás...“ Zasmála se zvučně a upřela pohled na Bartíka, chtíc patrně poznat, co tomu říká on. Usmál se na ni a řekl upřímně: „Myslím, že byste měla chuť se s námi napít, viďte?“ a podal jí naplněnou skleničku. Přijala to vděčně a ráda, bylo vidět, s jakou chutí se napila. Poděkovala, usadila se pohodlně a začala podobná fádní zábava jako prve s hostinským - který se nyní neobjevoval - jenže poněkud živější. Čas rychle utíkal, zábava stala se veselejší přičiněním studentovým, který byl jako vždy samý žert a vtip, až pojednou zaslechli z chodby dosti silné zaklepání - jak se domyslili - na dveře onoho pokojíku. Jarmila, jak jim dívka řekla již dříve že se jmenuje, povstala, řekla: „Počkejte na mne,“ a vyšla ven. Čekali dobrou hodinu, pokračujíce v zábavě s hostinským, který po odchodu Jarmily opět k nim přišel a stěžoval si, jaký má špatný obchod. Zvečera tu prý byli dva hosté, vypili jen po dvou sklenicích piva a zas odešli. Pak už nepřišel nikdo až zase oni dva a to prý bude pro dnešek vše, blíží se dvanáctá a musí zavírat. Dívky se již nedočkali, a tak po zaplacení útraty se sebrali a odešli domů. Mnoho již nehovořili, byli zamlklí, zabývajíce se každý sám svými myšlenkami. Doma usnul Bartík hned, přemožen nezvyklým množstvím vypitého vína, ač opilým nebyl, a ráno se probudil s bolením hlavy. Přešlo to ale brzo, zato však se plnila jeho mysl stále více vzpomínkami na včerejší večer a hlavně na Jarmilu. Stále ji viděl před sebou. Vždyť to je docela slušná dívka, říkal si, kde se tam jen béře? To přece není ani zdáli něco podobného jako tenkrát co viděl s Robertem v Praze. A ten hostinec je také taková zcela solidní místnost, to přece snad nemůže být takový „vykřičený dům“, jak slyšel jmenovat.