Padesát let © František Xaver Bašík | úryvek z edice Vyučil jsem se u Kafků ÚRYVEK 1: DOMÁCNOST A OBCHOD H. KAFKY Nato nařídil Gustavovi, aby s Frantíkem přinesli nějaké zboží ze skladu hořeního. Vzali tedy koš a klíče a šli do druhého patra. Zaklepali na dveře bytu a otevřela jim kuchařka Máry. Z kuchyně vpravo byly dveře do skladiště. Gustav otevřel, vešli. Zase samé regály kolem všech stěn koldokola od země až do stropu, všechny příhrady zase plné zboží. Vybrali potřebné věci, naložili do koše a odcházeli. V kuchyni dlela nyní i druhá žena, paní „kindsfrau“ se dvěma holčičkami Kafkovými, pěti a sedmiletou. Holčičky si hrály na zemi, paní Anna žehlila a Máry se otáčela kolem plotny; vařila kávu, jak prozrazovala příjemná vůně; podívala se nyní s úsměvem na nového učně a prohodila něco k Anně, která se zasmála. Frantík nezaslechl, co Máry řekla, ale všiml si, že je to vzhledná, asi pětadvacetiletá žena pěkné postavy a příjemného obličeje. Paní Anna byla mnohem starší, žlutá a jakási ustaraná. Odebral se s Gustavem opět dolů a do krámu, kde pak pokračoval ve své zaprášené práci. Přemýšlel o tom, jak mohl způsobiti onen nepořádek při oprašování krabic a balíčků, který byl potom příčinou mrzutosti pana Kafky a Müllerova hubování. Nemohl nikterak pochopit, jak se mohlo stát, že věci byly přeházeny, když docela určitě věděl, jak pozorně si při práci počínal. Ani jednou neměl vybráno zboží ze dvou příhrad najednou, nemohl tedy obsah dvou příhrad pomíchat! Ne, za tím vězí něco jiného. A tu bleskla mu hlavou vzpomínka na Roberta. Ano, Roberta zahlédl při svém příchodu do krámu po obědě, jak cosi kutil právě u toho regálu, který dopoledne měl v práci, jak při jeho příchodu rychle se vzdálil, podivně se ušklebuje. Tak je to tedy! Frantíka tato zlomyslnost náležitě dohřála, ale prozatím nevěděl si rady co počíti. Žalovati panu Kafkovi nechtěl, připadalo mu, že by bylo směšné, kdyby hned první den si měl na někoho stěžovat. Umínil si, že zatím o případě pomlčí a na Roberta si dá pozor. Pracoval pilně dále, ani se neohlédnuv, když dveře se otevíraly a zavíraly, zákazníci přicházeli a odcházeli, ani když do něj každou chvíli strčil některý z příručích, jak pobíhali za pulty sestavenými do veliké podkovy ve spěchu, aby kupující rychle obsloužili. Vybírali různé zboží z příhrad na té či oné straně nebo běhali pro ně do zadního skladu. Živý ruch, hovor, smlouvání a dohadování trvaly celé odpoledne až do večera. Po šesté hodině však návštěvy ustaly a v krámě zavládl klid, přerušovaný pouze tlumenými zvuky, způsobenými příručími při uklízení zboží, které zůstalo rozloženo a rozházeno po všech pultech, jak bylo v odpoledních hodinách předkládáno a ukazováno kupujícím. Byla rozsvícena plynová světla v krámě a ve výkladních skříních. Na uprázdněné pulty přinášeli nyní příručí ze zadního skladu již připravené zboží, jež mělo být odesláno dráhou nebo poštou. Podle objednávky řadili věci vedle sebe; jednotlivé objednávky oddělili vždy prkénkem a tak obložili téměř úplně všechny pulty. Již když bylo takto vyloženo několik prvních objednávek, zavolal pan Kafka účetního a jeho mládence, aby psali účty. Účetní položil na volné místo, které zbylo někde mezi vyloženým zbožím, velkou účetní knihu a kalamář, mládenec na jiné ještě volné místečko podložku, na níž měl připraveno několik listů prázdných účtů; pero měl každý za uchem. Kafka přistoupil k pultu, vzal do ruky předpis objednávky jak tu na zboží ležel a jal se diktovat. Účetní s příručím psali současně, ten do knihy, onen na účet a tak jednu objednávku za druhou. Po napsání každé musel mládenec pomalu přepočítat co bylo napsáno a Kafka přepočítával zboží na pultě, nebylo-li nic zapomenuto. Po sepsání všeho k odeslání určeného zboží, vrátil se účetní s mládencem do „posady“; účetní se jmenoval Gans, byl žid a mládenec Brož, křesťan. Tu vypočítávali každý zvlášť, ten v knize, onen na listě, kolik který účet dělá a výsledky navzájem porovnali; tak byla dosažena spolehlivá kontrola. Zboží z pultů odnášeli zatím příručí zase zpět do zadního skladu, objednávku za objednávkou, a tam je balili se sluhou Jánošem do připravených již beden nebo velikých balíků. Pracovalo se tak do osmi i do půl deváté večer, co do té doby nemohlo být hotovo, dodělalo se druhého dne ráno. Když byli všichni zaměstnáni napřed, poslali Frantíka do zadního skladu, aby nepřekážel, utíral tedy prach vzadu, s napětím posledních sil, ústa i nos zanesené prachem, obličej a ruce špinavé ažaž. Přišel tam za ním malý, bělovlasý dědeček, jejž dosud zde nezpozoroval; byl to pan Löwy, panin otec. „Franc,“ povídá, „tady ty špagáty je potřeba dát do pořádku, víte, všechny uzle pěkně rozvázat, stejné provázky se stejně silnými nastavit - ale pevným uzlem, aby to nepovolilo - a pak udělat klubíčka, rozumíte?“ Byla tam veliká krabice plná zmotaných provázků, nastřádaných z poštovních balíků, jichž do obchodu denně docházelo značné množství. Frantík se už sotva držel na nohou. Odcházejícímu dědečkovi ani neodpověděl. Ku podivu! Jindy, hlavně o prázdninách, když běhal celý den venku po ulicích, kolikrát daleko „za bránou“, přišel večer domů sice také celý utrmácený, ale co to bylo proti dnešku! Nikdy dříve se necítil tak unaven a slabý; jen padnout. Rozhlédl se trochu a spatřil v koutě ležící velký balík, snad dráhou došlý nebo k odeslání připravený, nepřemýšlel o tom, ale okamžitě mu napadlo, aby se na něj posadil. Tím se mu značně ulevilo a piplavá práce s provázky, jíž se nyní ujal, zdála se mu nyní, po celodenním shýbání a dýchání prachu, docela příjemnou. Za chvíli přišoural se k němu nesměle malý, asi desetiletý chlapec, kterého si také sotva všiml, když se odpoledne objevil v krámě u matky. Byl to Kafků synek, také Franc. Přistoupil k Frantíkovi a řekl: „Ty seš novej učedník, Franc, viď? Já se taky jmenuju Franc.“ Frantík byl potěšen, že se mu naskytla příležitost s někým promluvit. Usmál se na hocha, který vyhlížel docela přátelsky a pustil se s ním do hovoru. Dověděl se, že chodí do německé školy - ovšem, Kafkovi, jako všichni židi, cítili se Němci, alespoň s nimi za všech okolností drželi a Čechy pohrdali, i když sami docela dobře česky mluvit dovedli. S hochem se tedy bavil tak, že aspoň trochu pozapomněl na svou únavu a po půl deváté ozval se z krámu hlas pana Kafky: „Sperren - zavírat!“ Všichni zanechali práce, poshasínali jedno po druhém všechna světla a vyšli zadním vchodem do průjezdu. Do předu, na ulici, byl již dříve krám zabedněn Jánošem. V průjezdu se zaměstnanci odporoučeli s přáním dobré noci manželům Kafkovým a rozešli se. Tak poznal Frantík toho dne všechny osoby, s kterými se měl nadále denně stýkati.